Král, který hledal štěstí

Byl jednou jeden král, měl krásnou a moudrou královnu, dceru a syna. Na poddané byl hodný a jeho království prosperovalo. Král ale pořád hledal štěstí. Kde bys ty hledal štěstí? Král ho hledal v pokladnici, tam nebylo. Hledal ho v bitvách, tam už ho vůbec nemohl najít. Hledal ho v dobrém jídle a pití a taky ho nenašel. Až jednoho dne k jeho dvoru přišel tajemný alchymista. V šenku prohodil, že ví, kde hledat štěstí. To se samozřejmě hned doneslo ke králi a ten si nechal alchymistu povolat k sobě. A prý, kde má hledat štěstí. Inu to je snadné, pane králi. Zde je kouzelná truhlička. V kouzelné truhličce se každý den objeví lístek s instrukcemi, následujte tyto instrukce a najdete štěstí. A co za takovou vzácnost chceš? Je levná i drahá, až štěstí najdeš, dáš mi to, na co jsi při své cestě nejčastěji myslel. Já zde na tebe počkám. Král neváhal a slíbil alchymistovi odměnu.

Hned druhý den ráno král vyjel na rozcestí před hradem. Stál čelem k vycházejícímu slunci. Otevřel truhlu. Byl v ní vzkaz a stálo na něm „jdi 9999 kroků a pak se otoč o 1 stupeň doprava“. Král dychtiě vyrazil, večer se utábořil a čekal do druhého dne. Druhý den, hned za svítání znovu otevřel truhlu a našel druhý vzkaz. „Jdi 9999 kroků a pak se otoč o 1 stupeň doprava“. Král znovu vyrazil, večer se utábořil a čekal do rána. Třetího dne král našel v truhličce zase ten samý vzkaz. Vyrazil na cestu a myslel na svou ženu. Jak by se vysmála jeho bláhovosti, jak asi vládne bez něj. Ale pak si řekl, že je to moudrá žena, že jistě vládne dobře a že je dokonce tak moudrá, že mu jistě i jeho bláhovost odpustí. Večer se utábořil a čekal na další den. Čtvrtého dne našel zase ten stejný vzkaz, i pátého dne, i šestého dne, i sedmého, osmého a desátého. To už chtěl svou pouť vzdát a alchymistu nechat pověsit, že si tropí žerty z krále. Ale pak si vzpomněl na těch mnoho let hledání štěstí a řekl si, že to nemůže vzdát.

Třicátého dne, potkal král jinocha a připomněl mu jeho syna. Plný radosti a nadšení, někdy nezbedný, ale dobrý syn. Devadesátý den. Král nachází v čarovné truhle stále stejný vzkaz a teď už hledí k nekonečnému moři daleko na jihu. Že by se štěstí skrývalo tam? Dalších devadesát dní, stále stejný vzkaz a je jasné, že nekonečné mořet to místo, které hledá, není. Teď každé ráno vyráží a slunce ho hřeje do zad. Včera myslel na svou dceru. Jak roste do krásy. Jak zdědila moudrost po své matce. Jak je mu líto, že ji nevidí vyrůstat. Zastesklo se mu. Dnes se myšlenek na dceru nemůže zbavit, pořád před sebou vidí její tvář. Rád by si ji posadil na klín. I když už je to téměř dospělá žena, stále je to jeho milovaná dcera. Zachmuřený pokračuje v cestě.

Dvěstěsedmdesátý den cesty. Král otevírá truhličku, ale už ví co uvidí. A nemýlil se, „jdi 9999 kroků a pak zahni o 1 stupeň doprava“. Ale počkat, ještě je tu něco. „Už jen 90 dní a najdeš své štěstí“. Král vyrazí, na konci dne se utáboří, má novou sílu, rád by pokračoval v cestě, ale v truhlička je až do rána prázdná. Tak snad to štěstí přeci jen najdu, zajásal král. Dalšího dne král zase myslel na dceru. Myslí i na svou ženu a syna, všechny je miluje, ale jeho mysl se znovu a znovu zastaví u jeho dcery.

Sedmero dní před koncem pouti si král začíná říkat, že to je hezký kraj. V lesích je spoust zvěře, pole jsou zlatá a je na nich spousta úrody.  Tady si dovedu štěstí předtsavit.  Čtyři dny před koncem potkal skupinu svých poddaných. Smáli se. Nepoznali ho a ani on je nepoznal, ale byli na něj moc milí. Tady jsou dobří lidé, tady štěstí jistě najdu. Ale dva dny před koncem cesty král poznal kde je. Blížil se ke svému panství. Začaly v něm růst obavy. Na poslední den král nemohl dospat. Čekal na poslední vzkaz. Jakmile se na obzoru objevily první paprsky slunce, král otevřel truhličku a vyndal vzkaz. Stálo na něm: „jdi 9999 kroků a pak se otoč o 1 stupeň doprava“. Vůbec nic víc. Král ztratil veškerou naději na nalezení štěstí. Vydal se zpět ke svému zámku. Zkroušený. Bez 5ti dnů po roce se vrátil tam, odkud vyšel a nenašel zhola nic.

Na zámku ho nejdřív nepoznali, ale jakmile ho spatřila jeho žena, vrhla se mu kolem krku. A hned za ní syn a dcera. Všichni ho objímali a král si uvědomil, jak moc mu všichni scházeli. Pak jim vyprávěl o své cestě, o své bláhovosti a oni se smáli. Ne škodolibě, ale radostně, že už je zpět. A král se začal smát s nimi a uvědomil si, že je šťastný. Já jsem šťastný, povídá nahlas.

Druhý den, přišel na zámek alchymista. Při pohledu na něj, se králova dcera nejistě usmála, král netušil, co to znamená. A alchymista se ptal. Tak co králi, našel jsi své štěstí? Král na to: Ano jsem šťastný, ale byl to celé podvod. Ale nebyl králi, nejdřív ti muselo scházet to co tě dělá šťastným, aby jsi své štěstí našel. A král musel uznat že má alchymista pravdu.

A na co jsi tedy nejvíce myslel, králi? Na štěstí, odpověděl král. Opravdu? Upřeně se na krále zahleděl alchymista. Máš pravdu, to to nebylo….na štěstí ani cestu jsem nemyslel, věděl jsem co mě každý den čeká. Na lidi a na rodinu jsem myslel. To už je lepší. A na koho nejvíce? A královi se zatajil dech, uvědomil si co slíbil a co způsobil. Slíbil alchymistovi svou dceru. Objal ji a rozbrečel se. Jeho dcera ale neztratila svůj úsměv na tváři a pravila: „Zatímco jsi byl tatíčku pryč, seznámila jsem se s tímto alchymistou a zamilovali jsme se do sebe, že tatíčku požehnáš naší lásce.“ A králi vytryskly slzy, slzy radosti. A byla veliká a krásná svatba. A žili šťastně až do smrti.

A na závěr několik otázek pro pozorné čtenáře:

  • Kolik dní král šel?
  • Dokázal/a bys nakreslit, jakou cestu král obešel?
  • Kde byl král 90tý den? 180tý? 270tý? Pokud nevíš, pomož si programem.
Líbil se vám tento článek? Podělte se:
Facebooktwittergoogle_plusredditlinkedinmail